_____V tvorbě Varvary Divišové pokračuje rodinná malířská tradice, její otec Jan Samec st. byl významným karlovarským umělcem. Krajina, které se věnuje již třicet let, tvoří téměř jediné, zato však výlučné téma její tvorby. V koloběhu ročních proměn přírody se stále znovu vrývají do její paměti a výtvarné mysli krajinné záběry se svěžími loukami, oblými kopci nebo horizonty polí, těžkými bouřkovými oblaky či tajícím sněhem. Niternou jistotu odvěkého řádu přírody a její povzbudivou sílu vnímá autorka jako přirozenou oporu vlastní existence a proto přítomnou (jako základ) v každém díle. Jak sama poznamenává. „Nezabývám se vždy konkrétní krajinou, ale spíše prolínáním jednotlivých krajin a hlavně jejich nálad a svých pocitů z nich. Vnímám i dlouhodobé působení člověka v krajině a na krajinu, stejně jako si uvědomuji její paměť. V podstatě se dá říct, že krajinu posuzuji jako množství zajímavých barevných ploch neustále se proměňujících v prostoru a čase vlivem působení geologických a povětrnostních podmínek, ale zároveň vlivem dlouhodobého působení člověka v ní.“

_____Autorka klade důraz především na barevné pojetí, její malba je složena z intenzivních modří a zelení, zářivých žlutí, oblíbených fialových odstínů, také vša lomených bělob a šedí. Nejbližší jsou jí oproštěné kompozice; zajímá ji souhra dvou tří krajinných motivů - Wnejčastěji pole a oblohy - j jasu a žáru, tak i v zimním tichu - nebo krajinného prostoru luk, polí a táhlého kopce či remízku v pozadí, jindy jen země a oblohy s těžkými mraky, proto také soulad a jindy zase napětí mezi nebem a zemí tvoří dominantní výtvarné a obsahové znaky jejích obrazů. Současné krajinomalby Varvary Divišové se proměnily ve skutečnou výtvarnou metaforu přírodního rázu krajiny.